Ležela jsem na pláži přikrytá ručníkem a potají měla ruku na břiše. Byla jsem v šestém týdnu těhotenství a všechno bylo perfektní. Na Hithitu jsme to s Renčou dotáhly na 112% a po dvou letech snažení naše kniha vyšla. Díky práci na knize jsem se dostala z jarního smutku po ztraceném miminku a naučila se říkat si, že příroda nejlépe ví, co dělá a přeci jenom, nejsem jediná na světě. Po článku, který jsem o našem ztraceném jarním miminku napsala, se mi ozvalo spousta z vás, taky jste si tím prošly. Všechny jste ke mně byly laskavé a mně vaše příběhy o tom, jak jste nakonec při dalším pokusu donosily zdravé miminko, daly sílu.
Ležela jsem na pláži přikrytá ručníkem a potají měla ruku na břiše. Dívala jsem se na mého muže, jak ve vodě dovádí s naší roční Josefínou. Smála jsem se potichu tomu, jak na něj pohoršeně koukají známí, že s ní dělá na jejich vkus až moc velké blbosti. Nikdo se ale nesmál hlasitěji než moje mamka, naše babička. Ta je totiž na blbosti s dětmi expert. Kousek ode mě podřimovala se stínu Renča, moje parťačka. Rozhodly jsme se, že úspěch na Hithitu oslavíme v létě 2019 na společné dovolené v Chorvatsku. Denně jsme řešily knihu, co je potřeba udělat, nové logo a tenhle web, zkrátka pracovní dovolená. Říkala jsem si, jak asi bude reagovat, když jí řeknu, že náš mýval nutně potřebuje bratříčka nebo sestřičku. Hlavou mi běželo, jak je mi dobře, jak mám skvělý pocit. Něco úplně jiného, než jak to probíhalo na jaře. Tehdy mi bylo 80% času zle a 20% jsem byla tak unavená, že jsem nemohla stát. Navíc jsem měla ten svíravý pocit, že miminko není v pořádku, a pak to jen pan doktor potvrdil. Ale tentokrát bylo všechno perfektní. Celý svět se na moje břicho smál. A já se smála tomu, když na mě mamka volala, ať při focení zatáhnu břicho. Nejradši bych ho samou radostí nafoukla a hrdě se fotila s tím rostoucím zázrakem.
Nadešel poslední den dovolené. Přišlo to při balení kufrů. Celý svět se mi rozmazal a já balila poslepu. Nikomu jsem o miminku ještě neřekla. Chtěla jsem si první udělat test, abych věděla, že nejde jen o zpoždění. V hlavě mi znělo jen: „Ani jsem si ten test nestihla udělat!“
Manžel zaregistroval moje slzy, když jsem mu do ruky podala pokapané tričko. Tak moc jsem se těšila, až mu to řeknu. Místo toho jsem zaslzela i to tričko, co měl na sobě.
Mamka mě přistihla brečet, když jsem nosila kufry ven před dům. To bych to nebyla já, abych už neměla zjištěné znamení a spočítaný předpokládaný termín porodu. Měl to být beran. A narodit se mělo na její narozeniny.
Po příjezdu do Čech jsem si s hrůzou uvědomila věc, která mě ani ve snu nenapadla. Co když má miminko ještě šanci a já mu ubližuju tím, že jsem ještě nejela do nemocnice?! Celou dobu jsem nad tím přemýšlela jen tak, že se mi zbláznily hormony a měla jsem jen dva a půl týdne zpoždění. Byla neděle deset večer a já zvonila na gynekologickou pohotovost.
Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem brečela tak nahlas. Seděla jsem v autě na parkovišti před nemocnicí. Bylo po půlnoci a světla lamp ozařovala nemocniční areál.
Den na to naše Josefína dostala šestou nemoc. Vyrážka a po pár dnech horečky. Dítě je infekční už několik dní před projevem nemoci a nesmí se dostat do kontaktu s těhotnými ženami. Možná to nebyl ten důvod, ale cítím se líp, když mám aspoň pocit, že vím, proč se to stalo.
Tentokrát mi nepomohla práce. Nepomáhalo mi nic. Jediné, co jsem chtěla dělat, bylo zírat do zdi. I pitomá žádost, jestli vyklidím myčku, mi připadala jako ten největší problém na světě. Chtěla jsem se schovat někam, kde by o mně nikdo nevěděl. Jak jsem mohla být tak šťastná? Jak to, že mi všechno připadalo, že je, jak má být? Na jaře jsem věděla, že je něco špatně, proč ne teď?
Třetí miminko přišlo na podzim. Vyrobily jsme ho přesně v den jako naši Josefínu a mně to přišlo jako nejhezčí osud na světě. S mojí sestrou jsme se narodily ve stejný den jen s rozdílem deseti let. Teď mi termín porodu vycházel stejně jako u Josefíny. Takže druhý blíženec. B-) K druhým narozeninám dostane bráchu nebo ségru. S mužem jsme se domluvili, že si to necháme jen pro sebe, dokud nepůjdu na prvotrimestrální screening. Bylo to naše malé tajemství. Snažila jsem se co nejvíc ležet, abych aspoň pocitově miminku pomáhala. Muž už mě nenechal nosit ani kabelku. Na první kontrolu v osmém týdnu jsem se těšila, ale s každým dalším dnem ve mně rostl i strach. Zůstane u mě? Je v pořádku? Byla jsem rozhodnutá jít do ordinace klidná a vyrovnaná. Strach mě ale ochromil už v autě a v čekárně už jsem neudržela slzy. Když jsem sestřičce sdělila, že jsem těhotná, zkoumavě se na mě podívala a zeptala se, jestli to miminko chci. Kývala jsem jako figurka na palubní desce. „Ano, strašně moc, jen jsem letos přišla už o dvě děti a mám strašný strach z toho, co mi teď paní doktorka řekne.“
Doufala jsem, že mě ta kontrola uklidní, že paní doktorka řekne, že je to nádherné malinkaté miminko. „Vychází to, že je o dva týdny menší než by mělo být, ale to nemusí nic znamenat, možná jste jen měla později ovulaci.“ Přesně takhle to řekla na jaře a o nějaké dva tři dny později přestalo miminku bít srdíčko. „Když se vám cokoli nebude zdát, tak hned přijeďte za mnou do nemocnice. I kdybyste jen potřebovala uklidnit, že je vše v pořádku, ano?“ Proto k ní tak ráda chodím, je prostě skvělá.
V jedenáctém týdnu jsem dostala nejlepší sms zprávu na světě: „Všechna genetická vyšetření, která byla provedena, jsou zcela v pořádku. Genetika KV“
Den na to se muž vrátil ze služebky, ale místo domů jsme jeli rovnou do nemocnice. „Víte, nemůžu najít na ultrazvuku tlukot srdíčka… Ale to se může stát, že je jakoby schované,“ dodal pan doktor mile. „Vezmeme krev, ráno znovu a podle srovnání výsledků uvidíme, jestli se něco děje.“
Někdy si připadám úplně v pořádku, hraju si s Jozi, vyřizuju věci ohledně knížky, vařím, a pak si na chvíli sednu, protože bych vlastně měla mít po ztrátě miminka klidový režim jako v šestinedělí, a v tu chvíli to přijde. Sevře mi to hrudník a já musím něco dělat. Důsledkem toho třeba je, že jsme v listopadu měli vánoční výzdobu. Během tří denního pobytu v nemocnici jsem stihla udělat Z lásky ke vzpomínkám množství práce, které bych doma s Jozi dělala tři měsíce. Uvědomila jsem si, že když nepracuju, brečím. Že se vracím do té propasti, ve které jsem byla v srpnu po letním miminku. A tam už se nikdy nechci vrátit. A tak pracuji. Výsledkem je, že už konečně máme kompletní seznam produktů v obchodě na Facebooku, pořádek v papírech, nové články, rozpracovaný web a celkově to s projektem vypadá dobře. Ale přes to, jak se snažím, stejně ve mně ten smutek pořád je. A zároveň se cítím, že na něj vůbec nemám nárok. Mám totiž Josefínu a moc dobře vím, jak obrovské množství žen si tímhle prochází, ale žádné dítě ještě nemá.
Často si říkám, že to chce čas, jako všechno těžké, co nás v životě potká. Pak mi ale přijde, že od chvíle, kdy jsem přišla o podzimní miminko, je to každým dnem těžší. Odmalička jsem si přála čtyři děti, jednu dobu to měli být 4 kluci a jmenovat se po Želvách Ninja, pak zase 4 holky jako v Malých ženách. Ze všeho nejvíc jsem si ale přála, abych našemu dítěti dopřála sourozence. Aby naše dítě nebylo osamělé. Aby mělo parťáka na celý život. Někoho, kdo s ním bude, až my už tu s mužem nebudeme.
Když jsme se rozhodli, že chceme miminko, měla jsem hrozný strach, že to nepůjde. Znala jsem spoustu žen, které se snažily, a nikdy to nevyšlo. Když se nám Josefína povedla na poprvé, ulevilo se mi, jako nikdy v životě. Brala jsem to jako zázrak. Teď se na ten zázrak dívám s ještě milionkrát větším respektem. Možná je to jediný zázrak, který do života dostanu.
Někdy, když mám potřebu o tom mluvit, a většinou není s kým - Taky to není úplně konverzační téma roku – si představuji v hlavě všechny otázky, na které bych chtěla odpovědět, a nebýt přerušena větou: „Příště to určitě vyjde!“ Stačila by mi konverzace dvou lidí. Jako třeba když máte problémy v práci. Jeden popisuje problém a ten druhý říká věci jako: „Je mi to líto. Co s tím budeš dělat? Dovedeš si představit život s jediným dítětem, když sis jich vždy představovala celou hromadu? Jaké pro Jozi bude vyrůstat sama, když jí nedokážeš dát bratříčka nebo sestřičku? Jak zvládáš to, že máš pocit, že jsi ji zklamala? Plánuješ si zjistit něco o tom, jak vychovat jedináčka, aby se neprojevoval jako rozmazlený jedináček? Uvědomuješ si, že už asi nikdy nezažiješ ten pocit být těhotná? Už nikdy neuslyšíš na ultrazvuku ťukat srdíčko? Už si nikdy nebudeš hladit břicho a napjatě čekat až dostaneš kopanec? Už nikdy nezažiješ to štěstí a vzrušení z cesty do porodnice? Už nikdy nebudeš žertovat na příjmu se sestřičkou? Už ti nikdy nikdo neřekne: Tak jdeme rodit! Už nikdy nebudeš ležet na porodním sále a držet v náručí to nejkrásnější a nejvoňavější štěstí? Už nikdy nezažiješ ten pocit hrdosti olympijského vítěze z toho, že jsi dokázala přivést na svět nový život. Už nikdy neprožiješ tu euforii z kojení. Už nikdy na tobě neusne malé miminko, o kterém všichni říkají, že vypadá jako ty, když jsi byla malá. A cítíš ten nekončící vděk za to, že jsi to mohla prožít s Josefínou?“
A když si všechno tohle představím, hrozně moc se chci odbýt větou: „Příště to určitě vyjde!“ Taky jsem si ji na jaře říkala, pak jsem si ji říkala i v létě, ale když na podzim nevyšlo staré dobré „do třetice všeho dobrého“… Můžu si to ještě říkat? Je důležité neztrácet naději. Ale v rámci duševního zdraví je taky dobré být i trochu realistou.
S jarním miminkem bychom teď slavili 3 měsíce. Letní by se mělo za 2 měsíce narodit. Podzimní by bylo dárkem k Josefíniným květnovým narozeninám. Myslím na ně, ale teď už to dokážu i bez slz. Jak je to tedy se mnou teď? Pořád doufám. To bych to ani nebyla já, kdybych něco, na čem mi záleží, jen tak vzdala. A tak doufám. Doufám, že ještě někdy ucítím, jak uvnitř mě děťátko kope. Doufám, že až pár hodin nekopne, že bude stačit zase přijít za mým mužem, on zazpívá a miminko se zase začne mít čile k světu. Doufám, že ještě někdy zažiji ten opojný pocit vítězství, který se dostaví po porodu, jako byste běželi kolečko vítězů a celý stadion skandoval jen pro vás a vaše miminko. Doufám, že Josefína bude mít sourozence, parťáka na celý život. Doufám, i když se pořád ještě trochu bojím.
Loni jsem přišla o tři děti. Na jaře. V létě. A na podzim.