18.00 Peču slané šneky. Spousta chlapů totiž nejí sladké, nechceme si to u pana tiskaře podělat hned v první minutě, máme totiž strategii. Já peču, Renča obstará pivo. Dream team.
21.30 Večer před odjezdem. Stav dítě spí, já ne.
22.30 Samozřejmě přece nebudete spát tím tvrdým spánkem, co je potřeba. Pojďme se každých deset minut vzbudit a kontrolovat dítěti životní funkce.
2.00 Dítě má problém. Ve stavu naprosté bdělosti, jaká je obvyklá v pravé poledne, vstávám k postýlce. Posledních pár týdnů stačí jen vyměnit plínky a jde se znovu spát. Měním plínku. Cajk, spí.
2.05 Dítě jeví známky hladu, čti, řve jak na lesy. Ok, opět žádný problém, alespoň dostane najíst teď, a pak to vyjde na další jídlo ve čtyři před odjezdem.
2.15 Poslední dobou jí normálně tak pět minut a pak toho má plné zuby. Tentokrát mi chce dopřát čas navíc, abych si u toho napsala poznámky k článku.
2.20 Vstávám za 40 minut.
2.25 Posouvám budík na 3.15, iluze spánku level 1000.
3.10 Odkládám první budík. Cítím se fresh, ty čtyři hodiny spánku měly něco do sebe.
3.16 Proč mě napadlo, že bych měla mít krásnou fotoknížku pro miminko na památku? Jsem jí to mohla nalepit do bloku.
3.25 Pocit svěžesti je pryč. Těch patnáct minut navíc mě dostalo do REM fáze. Bolí mě všechno. Nenávidím svět. Vstávám.
3.35 Čistím si zuby. Stornuju nápad se namalovat. Stačí, že mám oči slepé přirozeně, nepotřebuji to podporovat řasenkou. Namaluju se někde po cestě.
3.50 Stále v pyžamu. Dítě dostává najíst. Krásně voní. Hladí mě miniaturní pacinkou. Vydává ultra roztomilé zvuky. Nikam se mi nechce.
3.55 Prohlížím si fotky alb ze zahraničí, to kvůli možnosti vazby, které mi v noci poslala Renča. Smíšené pocity, viz. článek o konkurenci. Většina alb je formou stránek založených do šanonu. Ok, strategie je taková, že je to možnost, ale v tiskárně to nezmíníme, aby nám radši vymysleli něco hezčího.
4.00 Nejdu k autu, jak jsem v tuto dobu měla naplánováno, teprve vedu babičku do dětského pokoje, aby mě vystřídala ve funkci hlídače životních funkcí. Dávám naprosto zbytečnou přednášku o tom, kdy dítě naposledy jedlo, co se mu zdálo, jak se má. Ne, že by to nebylo podstatné, ale mamka/babička napůl spí a nevnímá.
4.15 Vycházím z domu. Zapomněla jsem, že neparkuju před barákem. Píšu potupnou sms Renče, že vyjíždím později.
4.16 Pouštím na Spotify Píseň smutných holek. Jestli existuje nějaká statistika, kolikrát si tu písničku někdo pustil, tak já dělám asi tak polovinu toho čísla. Pusťte si to. Je to boží, zvlášť když vyjíždíte na služebku v noci plni pozitivních emocí a nadupáni optimismem, že dneska se to všechno zlomí!
4.18 „Přitom je tak jednoduchý, vybrat dárek ženě, my nechcem to, co potřebujem, chceme to, co chceme!“ Ne asi, dobrá nálada, pocit štěstí, láska, všichni ruce nahoru!
4.30 Vypadává mi turbo, asi, zkrátka auto ztrácí tah. Jedu po dálnici 90km/h.
4.40 Zastavuju a zkouším staré dobré „vypnout a zapnout“. Třeba to funguje i na auta. Během zastávky vytahuju telefon, abych se podívala na fotky dítěte. Je mi smutno.
4.45 Funguje to, ajťáci ze všech help linek světa jsou na mě pyšní, jedu dál.
5.25 Parkuju u Renči před barákem. „Prosím tě, vezmi mi nějakou rtěnku, zapomněla jsem ji doma!“
5.28 Děsím Renču nenamalovanou polovinou obličeje.
5.30 Pouštím Renče Píseň smutných holek. O to nemůže přijít, že jo. „Hele to jsem asi slyšela, mají k tomu nějaký klip, ne?“ „Jo! Je to reklama na Vivantis, na ten obchod s kabelkama, voňavkama atd.“ „Já vím, z tama mám tuhle rtěnku.“ :D Asi to dělají dobře. Jedeme dál, protože „chceme to, co chceme!!!“
6.15 Zastavujeme před tiskárnou. 15 minut zpoždění, ale ok, nemůžeme za to, že nám včera GPS lhala do očí a teď přidala 20 minut. Ok, měla jsem mít větší rezervu, ale fakt jsem měla vstávat v půl třetí? Nevadí. Renča do mého balíčku s napečenými slanými šneky přidává pivo. Víme, co děláme.
6.16 „Pojďte dál. Jsem tomu fakt nevěřil, teda všechna čest, jste první ženský, který sem přijely na šestou.“
6.17 „Jé holky, to jste hodný, že jste mi něco přivezly. Teda já jsem asi jedinej chlap na světě, co za celej život vypil max. tři piva, ale zase mám rád slaný i sladký!“
8.15 Vycházíme z tiskárny. Zataženo je jen venku, já si nesu slunce v duši. Půjde to! Do tří dnů pošleme tisková data, pak maketa a velké finále... 30 knížek hotových do Vánoc! Otvírám imaginární šáňo a leju si ho do chřtánu. Vlaju ve větru štěstěny, jak vlaječky nad autobazarem. „Kdybych kouřila, tak teď si to cígo dám!" říkám Renče a v duchu se plácám po rameni. Dokázala jsem to! Sehnala jsem tiskárnu!
8.16 Po chvíli se Renča ozve: "Já nevím, co si o tom mám myslet."... „No já vím, Renčo, že ten papír není úplně náš vkus, ale vyzkoušíme to a třeba to bude vypadat luxusně. I když se třpytí... A jo, ta vazba ala šanon není to, co jsme si představovaly, ale kolik lidí už nás odmítlo, protože to, co chceme, nejde vyrobit, pokud teda, jak říkal pan tiskař, nemáme strejdu Billa Gatese. A maminky mají rády růžovou, jinak by nabídka oblečení na holčičky nebyla z 90% růžová, i když já ji třeba moc nemusím."
8.18 A najednou to bylo, jako bych přišla domů se skvělým nápadem se vdát s tím, že mě požádal o ruku pod podmínkou, že zhubnu patnáct kilo a odbarvím se na blond. A já tím pádem už nadšeně doletěla domů s permicí do fitka a odbarvovačem. Ale Renča se oblékla do hávu rodičovské inkvizice, a v rámci vyšetřování v otázkách víry a dobrých mravů, mi začala topit hlavu v záchodě. Když je to ten pravý, tak si mě prý vezme i s tlustou šitou vazbou a přírodním papírem.
8.30 Zrovna se netopím, tak zkouším výkřik do tmy: „Ale všichni ostatní řekli, že nás nechtějí… A tenhle nás chce! Jen stačí pár drobností změnit!“
8.31 „Radši bez tiskárny, než ztratit duši!“ trvá Renča na svém a moje hlava opět končí v míse. „Proto jsme s tím projektem přece začaly, protože na trhu nebylo nic, co by mělo styl a úroveň! To byla první věc, co nás ve škole učili, že nikdy nemáme zapomenout na to, proč to vlastně děláme!“ Žbluňk!
8.35 „Ale co když nám tu ruku už nikdo nenabídne?“
8.36 „Tak si to raději budeme vázat samy dvě, doma v garáži.“
10.15 Jedu sama směr domov. Renču jsem nechala před devátou v Praze, aby stihla včas práci. Poslouchám Píseň smutných holek. „Chceme to, co chceme…“ V té útulné přeplněné kanceláři pod hromadou fakt dobrých argumentů, proč náš projekt nemá absolutní šanci, jsem nějak zapomněla, že máme vizi. Že jsem s tou vizí a nápadem vlastně přišla já. Přitom je tak jednoduchý vydat knížku… Přece. Zvlášť, když na tom člověk dělá ve dvojci se skvělou grafičkou a ilustrátorkou. Akorát se nesmí ani na chvíli zapomenout, že nechcem to, co potřebujem, ale chceme to, co chceme. A samozřejmě, že mě mrzí, že musím přestat vybírat svatební šaty a písničku k prvnímu tanci, ale Renča má pravdu. Láska a kvalita se nemá obětovat jenom proto, že se zástupem jiných tiskáren jsme to nedotáhly ani k prvnímu rande. A tak hledáme dál to pravé. Jinak bychom místo knížky, viděly jenom velký špatný. ????