Ráda bych touto cestou podpořila mou kolegyni laktační poradkyni, Terezu Mynářovou, která napsala úžasnou knihu s názvem U tebe je mi teď nejlíp. Právě teď totiž běží sbírka na Donio, aby mohlo vyjít již druhé vydání knihy. Sekci Čtenářský deník duly připravuji pro svůj nový web, ale vzhledem k tomu, jak málo naše děti můžou chodit do školky, jeho vznik ještě nějakou dobu potrvá. :D
Vhodnost ke čtení během těhotenství: 10 z 10
Hodnocení: 10 z 10
Doporučení: Pokud knihu plánujete číst v rámci přípravy na kojení, stejně jako autorka doporučuji zkombinovat s knihou Praktický návod na kojení od Andrei Polokov.
Obsah a recenze:
Přemýšlela jsem nad tím, jak shrnout obsah knihy ve stručnosti. Myslím, že pro mě osobně kniha U tebe je mi teď nejlíp popisuje kojení po psychické stránce. A to je nesmírně dobře.
V dnešní době už můžeme najít obrovské množství informací o kojení. Knihy, články, profily na sociálních sítích, video návody. Jsem laktační poradkyní Mamila a svým klientkám často rozesílám odkazy na videonávody z webu Mamila.sk. Všechny zdroje se však, zcela logicky, zaměřují na výkon. Jak správně dítě přisát, jak léčit poranění, jak postupovat při bojkotu… Tereza ale ve své knize rozebírá něco úplně jiného a její shrnutí ze strany 21 si dovolím citovat: „Měla (kniha) by to být vaše podpora do batohu nebo nočního stolku, ke které se můžete vracet, když se vám jí nebude dostávat jinde. Když budete o všem pochybovat a bát se, že jste na péči o vaše děti samy. Knížka má pomoct ženám, které miminko teprve čekají, aby se na kojení a kontaktní péči lépe připravily nejen po „technické“ stránce, ale i po té psychické.“
Cením si toho, že hned ze začátku knihy se rozebírá důležitá informace, která ještě pořád nepatří ve společnosti k všeobecně známé, a sice, že kojení není jen jídlo a pití. Kojení pomáhá dítěti se uklidnit, usnout, zpracovat nové vjemy, které se na něj po porodu valí ve velkém, a pomáhá i od bolesti a stresu, jak dokládá citát od Kathleen Kendall-Tackett na straně 38: „Kojení je důležitý způsob, jak snižovat hladinu toxického stresu u miminek. (…) Zvyšuje se tak fyzická i mentální pohoda dětí, což jsou vlivy, které přesahují mateřské mléko a jeho složení.“
Zaujalo mě, jak Tereza hovoří o způsobech, jak se o děti staráme a propojuje je s kojením. Narážím na společné spaní a nošení. Mám v životě více bublin. Jedna z nich je ta dulí, kde si ženy bez zmíněných způsobů péče nedokážou mateřství ani představit. A pak jsou tu bubliny zcela opačné: „Sebi, ale upřímně. To jak se chce ten tvůj malý furt kojit, i když jste třeba na hřisti… Prostě je rozmazlený, nevadí ti to?“ „Není a nevadí.“ Odpovídám se vzdorným smíchem a v duchu si bolestně říkám, že bych dala nevím co za to, kdyby takhle „rozmazlená“ byla i moje starší holčička, kterou jsem díky nedostatku informací a vyloženě nezdravým doporučením jinak skvělé pediatričky kojila jen 8 měsíců. V prvním těhotenství se ke mně dostávaly diametrálně odlišné informace než v tom druhém, kdy už jsem byla součástí druhé dulí bubliny. Nošení bylo kritizováno na předporodním kurzu přímo z úst těhotné ortopedky. Společné spaní označováno za nezodpovědné a naším nejlepším kamarádem měl být monitor dechu. Po druhém porodu už jsem se synem spala v posteli rovnou na oddělení šestinedělí a nezastavilo mě ani to, že jsem na pokoji jako jediná měla postel bez bočnic. Prostě jsem tehdy bez ptaní přešoupala nábytek a vytvořila nám bočnici z křesel pro návštěvníky, které v době covidu stejně nikdo nepotřeboval. A hrozně mě tehdy potěšilo, když přišel na pokoj na kontrolu pan doktor, křesla nekomentoval a ještě s laskavým úsměvem hlásil: „Ááá, tady jsme v posteli spolu nahatí a pod bondingovou dekou, tady určitě není potřeba nic řešit.“ Jak píše Tereza na straně 64: „...postupně přijdeme na to, o kolik pak bude kojení a celkové fungování s dítětem jednodušší.“
Další důležitou kapitolou v knize je pro mě „uklidňování kojením“, a sice že lidé berou kojení plačícího dítěte jako „jezení na stres“. Když dělám laktační poradenství, používám fakt, že jsme savci. Dospělí si na uklidnění pustí film, přečtou si knížku, zacvičí si… Malé dítě nic z toho zatím neumí, a tak jde za maminkou. Ale ne na jídlo, ale naplnit si potřebu sání, to je to, co ho uklidní. Kojení představuje extrémní ulehčení péče i u starších dětí. Když měla moje starší dcera nějaký problém, který potřebovala rozdýchat, učila jsem ji, že má dělat „větrného draka“. Miluje drahy, a tak jógové dýchání ala drak zabíralo. Mladší syn se jednoduše rozdýchal u prsa. Shrnuje to text na straně 73: „Představa, že pokud žena uklidňuje dítě na prsu, vytváří mu nezdravý stravovací návyk nebo mu brání svobodně plakat, postrádá smysl.“
Nesmírnou radost mi udělala část věnovaná tatínkům a tomu, co můžou pro kojení udělat oni. Jsem vždycky nadšená, když se laktačního poradenství účastní i muž, protože jak říká Tereza v knize, je to „Skála, o kterou se můžeme opřít“.
Jeden z mých nejoblíbenějších momentů ve vztahu s mým mužem nastal ve chvíli, kdy jsem se na dovolené v Chorvatsku učila na zkoušku z laktačního poradenství u Mamily. Můj muž vařil oběd, děti byly na pláži s babičkou a já jsem si dělala poznámky z přednášky Andrei Polokové: „Kolik žen, které kojí své děti, má partnerovu plnou podporu? Kolika z nich muž řekne: Jsem ti moc vděčný, že to kojení pro naše miminko děláš. Děkuju. Jsi skvělá.“ Paní Poloková pokračovala ve svém výkladu, já jsem si dál dělala poznámky, ale můj muž odložil vařečku, přišel za mnou, objal mě a slovo od slova zopakoval: „Jsem ti moc vděčný, že to kojení pro naše miminko děláš. Děkuju. Jsi skvělá.“ I když to by
la slova z přednášky, i když mu někdo zrovna rozkázal mi to říct, stejně jsem se rozbrečela dojetím. I teď po letech, když to píšu, tak začínám vidět rozmazaně. Takovou sílu má v kojení mužská podpora.
Moc doporučuji párům, aby si přečetly celou knihu, ale když to není možné, podstrčte budoucím tatínkům alespoň strany 109 až 155. Pomůžou jejich praktickým mozkům pochopit, co je potřeba a jak moc na nich záleží, jak celý začátek rodičovství nastartuje další roky.
Na závěr bych chtěla citovat text ze strany 169: „Kojení dětí podle jejich potřeb, separační úzkosti nebo láskyplné a kontaktní uspávání nás mohou někdy zatraceně vyčerpávat, nic z toho však nepotrvá napořád. Vždy jde jen o úsek našeho života. O malý dílek v celé skládačce jménem Mateřství. Mysleme prosím na to a dopřejme nám čas. A snažme se ho prožívat, ne přežívat.“
Pokud chcete knihu pro sebe, pro své kamarádky nebo jen tak podpořit vznik něčeho důležitého, mrkněte, prosím, na Donio a vyberte si knihu nebo některou z krásných odměn. Stojí to za to! Děkuji. :)
A určitě se podívejte k Terez na Instagram @najitcestu, kde najdete spoustu dalších užitečných informací. ;)
Autorkou fotografií je Aki Votrubová.